1. Co je to láska

Z jiných světů přiletěl jsem k vám,
ty jsi první, koho tady znám,
duše má je čistý list,
nevím co je nenávist
a co je láska-
Často slýchám o ní písně znít,
ten jí ztratil, ten chce novou mít,
je to vůně nebo zář pověz,
ty přec pravdu znáš,
co je to láska.
Kde se vlastně ukrývá a kam chodí spát,
přinesl ji déšť či vodopád,
když se nikdo nedívá zkouším na zeď psát
ta dvě slova lásky, že mám rád.
Je to růže nebo pouhý stín,
sám se pravdu asi nedovím,
jediná jsi koho znám,
po sté se tě proto ptám,
co je to láska,
co je to láska,
co je to láska.



2.Proč lidé pláčou

Den vzlétl výš jako pták a svět se usmíval,
ke slunci výš zdvíhají květy tvář v dlaních mých čas umdlívá,
je krásné žít, tohle všechno mít, čistou vodu pít,
však přesto stín se někde ukrývá a najednou se stmívá.
Proč lidé pláčou, co je to svírá,
proč lidé pláčou, kdo slzy sbírá,
proč lidé pláčou, proč lidé pláčou,
proč jen lidé pláčou, proč jen lidé pláčou, kde se vzal ten pláč.
Den vzlétl výš, kolik snů pod sebou ukrývá,
vojenských snů, a vede k láskám, z kterých víc nic nezbývá,
je krásné žít, štěstí v rukách mít, své sny celé snít,
však přesto stín někde krouží a lidé se tam souží.
Proč lidé pláčou, co je to svírá, proč lidé pláčou, kdo slzy sbírá,
proč lidé pláčou, proč lidé pláčou, proč jen lidé pláčou,
proč jen lidé pláčou, kde se vzal ten pláč. ......
.Proč lidé pláčou, co je to svírá, proč lidé pláčou,
kdo slzy sbírá, proč lidé pláčou, proč lidé pláčou,
proč jen lidé pláčou, proč jen lidé pláčou,
kde se vzal ten pláč.
3.Planeta snů.
Jenom ze slov nakreslím ti
Planetu, kde doma sem,
Smíš ten obraz v mysli chytit,
Na památku si jej vem.
Planeta snů,
Tak se jí u nás říká,
Planeta snů,
Vždyť náš kraj jako by spí,
Planeta snů,
Slunce tam chodí zřídka,
Planeta snů,
Však krásné barvy nechybí,
Planeta snů,
Stíny modrých skal se lámou
V horké vodě jezerní
A stovky mil a stovky mil,
Hrdla kráterů se táhnou
Skrývaj řeky podzemní
Jak v říši vil, jak v říši vil,
Kolem všeho prsten z mlhy
A ze světla zlatý déšť,
Nad obzorem brána z duhy,
Z údivu tam nevyjdeš,
Planeta snů,
A lidí z hebkou dlaní , /opraveno podle knihy Zpíval Petr Novák od Ivo Plicky
Planeta snů,
Která zná jen pohladit,
Planeta snů,
Často tu myslím na ni,
Planeta snů,
Jak mohl bych se nevrátit,
Planeta snů,

Stíny modrých skal….



4.Na procházce u řeky (Vánek)

Na procházce u řeky, sem prvně viděl padat listí,
na procházce u řeky jsem prvně pocit štěstí zjistil,
a tak vím, až dneska vím, proč je lidem země vším,
ten kdo zná, to co znám já, za pravdu mi jistě dá.
Ptáci vzlétli vzhůru k nebi, dřív bych s nimi letěl rád do dálek, dnes si jen s listím hrát,
chci jako vánek, vlnky v řece hladí zemi, i já na ni zůstal stát
a váhám, co na to štěstí brát se budu dál tisíckrát.
Na procházce u řeky jsem snad měl v očích prvně slzy,
na procházce u řeky jsem poznal, že tu nejsem cizí,
a tak vím, až dneska vím, proč je lidem země vším,
ten kdo zná, to co znám já, za pravdu mi jistě dá.
Ptáci vzlétli vzhůru k nebi, dřív bych s nimi letěl rád do dálek,
dnes si jen s listím hrát,
chci jako vánek, vlnky v řece hladí zemi i já na ni zůstal stát
a váhám, co na to štěstí brát se budu dál, tisíckrát.



5.Otázky.

Stovky proč má hlava skrývá a na další místo zbývá,
jak se kolem sebe dívám, moc málo znám.
Proč dva lidé spolu stojí, proč se někde někdo bojí,
jak květina rány zhojí, pořád se ptám.
Dál klopýtám o otázky jako dítě přes oblázky
a každý krok zdá se lepší, už chápu,
odpovědi to jsou krajky, které složím do mozaiky,
jako větu tvoří slova a ta slova zase hlásky,
ze kterých jsou mé otázky.
Co je pravda a co není, proč se často přes noc změní,
co je skutek a co snění, pořád se ptám.
Z mozaiky pak obraz skládám, na poušti už roste tráva
a i když tón k tónu dávám, moc málo znám.
Dál klopýtám o otázky jako dítě přes oblázky
a každý krok zdá se lepší, už chápu,
odpovědi to jsou krajky,
které složím do mozaiky,
jako větu tvoří slova a ta slova zase hlásky,
ze kterých jsou mé otázky.
Moc málo znám, moc málo znám.



6.Plát,hůl a v dálce cíl.

Ve tvých stopách šel jsem krajem a svět se zdál věčným rájem být,
s kytarou jsem léčil tíseň, snad tu bude po mě píseň znít,
setkal jsem se s lidským pláčem, vojáky i paroháče znám, všechny znám,
šel jsem k řece na procházku, ptal jsem se, kde hledat lásku mám, hledat mám.
Mám jen plášť, hůl a v dálce cíl, pramen vlasů lesních vil a v nohách věčný chvat,
co mi nedá nikdy spát, musím jít, už musím jít,
ani nevím, co to hledám, vím jen, že se takhle nedá žít, nedá žít.
Z vesmíru jsem přišel na zem, byl jsem dítě, byl jsem blázen, vím, tohle vím,
okouzlen nádherou tvarů, lil jsem s pravdou do pohárů blín, hořký blín,
znal jsem muže, co měl dýku, chtěl se pánem okamžiku stát, pánem stát,
mlčky přešel mou otázku, kde bych našel malou lásku spát, lásku spát.
V duši mé je požár dravý, ve kterém se kámen taví v nic, pouhé nic,
tak nějak se člověk rodí, v krvi bolesti se doví víc, mnohem víc.
Lidská ruka umí hladit, ale také na smrt zranit zná, zranit zná,
lidský rozum umí tvořit, ale také sílu bořit má, sílu má.
Ve tvých stopách šel jsem krajem a svět se zdál věčným rájem být, rájem být,
s kytarou jsem léčil tíseň, snad tu bude tahle píseň znít, věčně znít,
nananá.. věčně znít



7.Lidé na útěku.

Oranžová střídá modrou, strach a úzkost zase klid,
když pak prášky v dóze dojdou, neví proč a jak má žít.
Všední život se jim příčí, štěstí se jim vyhýbá,
charakter jim pití ničí, jó, ničí, ničí a pak už nic nezbývá.
To jsou lidé na útěku, s životem se neperou,
jsou na útěku do snů, před vším, na útěku před sebou.
Všední život se jim příčí, štěstí se jim vyhýbá,
charakter jim pití ničí, jó ničí, ničí a pak už nic nezbývá, nezbývá, nezbývá.
Fialová kaňka na zeleném nebi,
lidské hlavy v osudí a pak pád,
pád z výšky k zemi, kdy se z toho probudí.



8.Už musím jít.

Z bílých hvězd k vám na zem dopadl stín,
noční déšť hladí mou smutnou tvář.
Už přišel čas říci buď sbohem,
bylas mi vším na cestách zemí svou jen dík tobě chápu krásy,
co mnohým skryté jsou a jen já vím, že ten déšť omývá hořký pláč.
Už musíš jít, tam vzhůru ke hvězdám, tam zpátky k svým, kde na tě domov čeká.
Už musím jít, však vzpomínek se nevzdám, co můžu víc s sebou si vzít.
Už přišel čas říci buď sbohem, bylas mi vším, na cestách zemí svou nádhernou.
Už musíš jít, tam vzhůru ke hvězdám, tam zpátky k svým, kde na tě domov čeká.
Už musím jít, však vzpomínek se nevzdám, co můžu víc s sebou si vzít.
Z bílých hvězd k vám na zem dopadl stín, noční déšť hladí mou smutnou tvář,
už přišel čas říci buď sbohem, bylas mi vším na cestách zemí svou,
jen dík tobě chápu krásy, co mnohým skryté jsou
a jen já vím, že ten déšť omývá hořký pláč.



9.Všichni jdou za láskou.

Na nebi ptáci to ví,
tuláci o ní jen sní,
květiny žijí jen tím,
dát se jí a být jí vším.
Všichni jdou za láskou
a já se přidávám k nim.

Dlouho jsem bloudil jen tmou,
v tom ruka tvá objala mou,
je ze mě člověk a vím,
že zpátky nepoletím.
Všichni jdou za láskou
a já se přidávám k nim.

Vítej má lásko,
vítej má touho,
čekám tě dlouho a v noci jen sním
o tom, že přijdeš jak tichý stín,
jsi jak déšť v poušti vyprahlé,
nečekej a staň se mým

Leťte vy ptáci tam k nám,
svou lásku za tvou ti dám,
povězte, že nejsem sám,
srdce tvé v svém uschovám,
stal jsem se čím jsem chtěl být,
teď už snad budeš mít klid,
na zemi budu dál žít,
našel jsi, co jsi chtěl mít.
Všichni jdou za láskou
jen já už nemusím jít.



10. Stopy má nesmí déšť smýt.

Tam, kde se dvě cesty kříží, stojí mlýn,
tolik bouřek k němu míří, mele světlo, mele stín.
Zaváhal jsem na rozcestí, kudy dál jít,
hledal jsem jen svoje štěstí teď už vím, co musím chtít.
Kroky mé nesmí déšť smýt, kroky mé nesmí déšť smýt.
Tam, kde se dvě cesty kříží stojí mlýn,
ví jak pravdu se lží smíří, mele cukr, mele blín.
Na směru tak nezáleží, jen to bych chtěl ať po létech,
která běží je vidět, že jsem tu šel, že jsem tu šel.
Stopy mé nesmí déšť smýt, stopy mé nesmí déšť smýt.
Už jsem prošel stovky cest, a vím jak jít,
tak v dobrém, či zlém, kdybych prošel tisíc měst,
stopy mé nesmí déšť smýt, nesmí je smýt.
Stopy mé nesmí déšť smýt, stopy mé nesmí déšť smýt,
stopy mé nesmí déšť smýt, stopy mé nesmí déšť smýt.