Zpověď (1985, reedice z roku 2003)
Zpověď   1. Prolog (3:54)
  2. A co tvůj obraz (4:24)
  3. Hrozné dítě (2:31)
  4. Mít tisíc životů (3:08)
  5. Svítíš (4:20)
  6. Osamělost dlouhých nedělí (3:15)
  7. A co dál (4:32)
  8. Poznání (6:03)
  9. Starej obličej za kytkama (5:50)
  10. Vím, že nevím nic (5:05)
   
   
Celkový čas: 43:09








Kolem roku 1984 nebylo v kraji zrovna veselo. Dny se podobaly jako vejce vejci, tuba času zvolna vymačkávala svou hmotu bez chuti a bez zápachu a systém dával najevo téměř vším, že nemá důvod tady nebýt "na věčné časy". Novák, já a další kolemjdoucí hospodami se stejnou "krevní skupinou", jsme se bránili tomuto molochu štíty lahví a meči panáků, abychom se náhodou nezbláznili. Byli jsme docela mladí a mládí mívá sny, i když k tomu chybí sebemenší rozumný důvod. Měli jsme dokonce plány, a co je na tom ještě směšnější, realizovali jsme je. Myslím si, že neexistuje žádný čas, který by byl pro něco dobrého vhodný. V nejlepším případě nevadí a je lhostejný. Ale údobí osmdesátých let bylo modelem toho, že všechno, co za něco stojí, vzniklo navzdory všemu. Měli jsme s Petrem Novákem společnou potřebu zachytit atmosféru naší "nečinnosti a nemyšlení". Tak asi vzniklo album Zpověď. Pokud si pamatuji, šlo nám to dost rychle, až se chvílemi zdálo, že to musí být náhoda, když jsme tu desítku písniček vydýchali bez jakékoliv křeče. Porod byl sice bezbolestný, ale realizace ne. Že bychom byli oblíbeni establishmentem, o tom nemohlo být ani řeči, a když jsme dostali ještě k tomu "kolosálně blbý" nápad, že napíšu na desku prolog - mini esej, kterou přednese herec Rudolf Hrušínský senior, naděje na vydání se zmenšila na minimum. Nakonec po mnohých dohadech album vyšlo, ale zcela bez reklamy a v nákladu "modrého Mauritia", čili minimálním. V rozhlase desku nikdo "nepustil ani na zem", natož do vysílání. České barokní normalizační lokajství slavilo opět triumf. Přesto byl náklad v cuku letu rozebrán a nahrávky se šířily systémem "bytových koncertů". V takových podmínkách může mít masový dosah anekdota , ale nikdy ne gramofonová deska nebo kniha. Zpověď šla bez vlastní viny do ztracena. Proto jsem byl šťastný, když jsem se dozvěděl, že se v Sony Music / Bonton rozhodli udělat po osmnácti letech reedici na kompaktu.
Držel jsem v ruce původní "bílé" album a zdálo se mi, že i jeho obal zrůžověl radostí. Písničky jsem si samozřejmě pro osvěžení poslechl znovu a potěšilo mne, že stále na nich "něco" je. (Když nás nikdo nepochválí, musíme tak učinit sami.) Ukazuje se, že je-li něco napsáno bez kalkulace a autoři se "neubrání talentu", artefakt lze zasadit kamkoliv v čase, protože lidi a natož jejich filozofie se zas tolik nemění. Jsem jediný z protagonistů (pominu-li výborně hrající kapelu G&B) Zpovědi, který zatím ještě neodešel do "uměleckého azylového domu". Petr Novák a Rudolf Hrušínský tam už jsou a snad cítí i tam jakýsi pocit zadostiučinění.
Poslechněte si pozorně Prolog a až zazní: "Tak tedy zpověď...", poddejte se muzice a slovům a promítněte se do nich. Věřím, že neodejdete lhostejní...

Pavel Vrba, březen 2003








Prolog

Zpověď, výpověď, svědectví, svěření se někomu, sdělení jednoho druhému nebo druhým. Potřeba zpovídat se je u různých lidí různá. Někdo má potřebu tak naléhavou, že se svěří bez problému i docela cizímu člověku, kterého náhodně potká. Ne každý umí a je ochoten naslouchat. A mít dar posluchače je věc krásná a vzácná. Vůbec to vypadá, jakoby se lidé s narůstáním životní úrovně a zrychleným vývojem techniky a vědy nějak hůře domlouvali. Přitom každý z nás si klade otázky a očekává na ně odpovědi. Někdy pociťujeme nepojmenovaný strach, přemýšlíme o tom, odkud a kam jdeme a je v nás odvěká touha vyplnit svůj čas něčím novým a hodnotným, touha žít naplno a ne jen přihlížet.
Lidé po tisíciletí své existence zkoumali život z různých úhlů a dokonce i občas přišli na hodnoty, které se nemění a trvají. Zachytili je na plátna obrazů, v divadelních hrách, knihách a jeden z nejstarších a nejkrásnějších prostředků k vyjádření pocitů, zkušeností a krás byla a je píseň.
Píseň má nejlepší předpoklady stát se nositelem zpovědi. Píseň nás zasahuje, ať chceme nebo nechceme. někdy nás rozruší, je-li nositelkou vášně nebo tragédie a jindy pohladí jako dívčí ruka. Píseň je takové odpočívadlo mezi poschodími našeho času připravené pro toho, kdo si chce vydechnout, popřemýšlet nebo nabrat nové síly pro další patra.
Jedním z nejdůležitějších lidských citů je jistě láska. Nikdo z nás se jí nevyhne, a proto i většina písní je o lásce, ať už začínající, vrcholící, nebo končící. Písněmi můžeme zmapovat celý náš život a ta, která nás zasáhne, je také vlastně naší částečnou zpovědí, i když jsme jí nesložili a nezpíváme ji. Písně nám připomínají celý náš život. Jsou takovými našimi dějinami. Umožňují nám vybavit si jakoukoliv náladu nebo pocit, i když od něj uplynulo třeba i několik let.
Teď čekáte s otevřenýma očima a srdcem na oslovení. Možná se rozezvučíte nějakým slovem nebo tónem, který se narodil přímo pro vás a možná vám pomůže objevit v sobě něco nového, co jste v sobě tušili, ale do dneška nedovedli pojmenovat.
Tak tedy zpověď...



A co tvůj obraz

Chlapečku jak tě lituji,
doktor tě drží dolů hlavou,
obraz ti právě šecují
pro příští malbu smělou, dravou.
Na to že křičíš, máš teď právo,
mlčení nech si raděj na později,
porodník věští nad svou kávou
tvůj příští obraz Doriane Grayei.

Vidí už jak tě varují,
na život máš svůj vlastní názor,
jen plavci někam doplují,
jsi sopka s těžkou žhavou lávou.
Jak poznáš v láskách jednu pravou,
na schodech metra kolem projíždějí,
už nejsi prostou lidskou trávou
a co tvůj obraz Doriane Grayei.

Roky tvůj portrét malují,
v tubě už nemáš barvu žhavou,
ubýváš s každou okují,
poslední šance kolem plavou.
Zůstal jsi hráčem s rukou hravou,
naposled sázíš všechno na naději,
poznání, plody s hořkou šťávou
mění tvůj obraz Doriane Graeyi.

Chlapečku spíš máš barvu zdravou,
jaký jsi krásný, sestry vyprávějí,
porodník usnul nad svou kávou
a co tvůj obraz Doriane Grayei?



Hrozné dítě

Dítě zlé a zbloudilé má z pískoviště poušť,
mírnost vchází známé téme, zbývá stisknout spoušť,
když lopatkou se dítě brání,
tvář se ušklíbla,
právě teď se rodí jmenování
enfanteripla.

Zvláštní dítě jen se spíná, hlásaj tamtami,
když jdou tam, on táhne jinam, cíl je neznámý
a když učiteli prý notes upad,
tak on se neshýbnul,
on jde po špičkách a přitom dupá
enfantreripl.

Co bude z něj,
není mu hej,
když cíle má vysoký.
Chce měnit svět
a hned
na co mít proroky,
bude sám,
často sám
pár let.

Zvláštní dítě zůstává si schválně zbloudilé,
zázrak shání na dně krásy, lítá s motýlem,
jde se prát a ví stěží kdy a s kým
tak v bitvě enfanterbl,
přesto na své mlýny znovu číhá,
stále příští vládce v knihách,
bourá stíny, hlavu zdvihá,
je to tíha.



Mít tisíc životů

Mít tisíc životů,
moh bych si ten svůj nanečisto psát,
brát jeho nahotu,
škrtnout každé fuj, složit reparát.
Dojít k lásce, snadno věcí,
spadnout k jádru pamětí,
s tím, že vše příště opravím.
Vnitřní oči mít jak slepci,
umřít v ženském obětí,
být klidný, přitom bezhlavý.

Mít tisíc životů,
tak ten současný klidně rozházím,
žít jehle na hrotu,
štěstím nešťastný, jít i do zkázy.
Dojít k lásce, snadno věcí,
spadnout k jádru pamětí,
s tím, že vše příště opravím.
Vnitřní oči mít jak slepci,
umřít v ženském obětí,
být klidný, přitom bezhlavý.

Jen život chvíli na to mám,
dát obsah cíli musím sám,
čas nedá souhlas k opravám
cíl minout, oblast prohrávám.

Mám jeden z životů,
čáru klikatou v daném století,
sním v trávě u plotu
s hlavou bohatou kudy poletím.
dojdu vůbec snadno k věcím,
dojdu k jádru pamětí,
mám sílu na trám únavy.
Budu umět křiknout nechci,
místo křivých souvětí,
čas, kdy se náhle zastaví.



Svítíš

Svítíš, svítíš
do tmy zápalkou,
cítíš, cítíš
úctu před dálkou.
Chodba v lásce dlouhá,
tmavá je,
zaplať sponkou základ
na nájem,
já dám snad víc
za měsíc.

Cinkaj, cinkaj
sponky spadané,
neboj šminkám
nic se nestane,
vonit kůži stejně tak jak
voněli,
i když barvu ústa
vybělí
ten náš čas,
dál jsou v nás.

Zápalka ti prsty pálí,
plamínek tvé tělo zažehá,
dlouho jsme se sobě zdáli,
teď ty svítíš a já ulehám.

Zápalka ti prsty pálí,
plamínek tvé tělo zažehá,
dlouho jsme se sobě zdáli,
teď ty svítíš a já ulehám.

Svítíš, svítíš,
klidná doutnavá,
cítíš, cítíš,
tma nás uspává.
Tak se dálka v lásce
stává blízkostí,
škrtej zápalky jak dítě
s radostí,
shořím rád tisíckrát,
shořím rád tisíckrát.



Osamělost dlouhých nedělí

Slunce rozkvétá přímo do léta,
voní zelí vedle v sousedství,
někde usínáš v cizích peřinách
zmilovaná lží a sobectvím.
Já se nikdy nebál nedělí,
v čase, kdy jsme lásku uměli.
Z mámy křičí zklamání,
už mě nezraní,
K.O. jsem, tak proč mě počítá.
Předem věděla,
vždyť je sečtělá,
že ty se mnou brzy vykmitáš.

Už nemám rád vůni nedělí,
kdy ty jizvy čas mi vybělí.
Jednou snad možná v ulicích
někde potkám Shakespeara,
nakopne mě botou špičatou,
já po mrtvých měsících
zas odstup nasadím,
prohlídnu si pravdu nahatou.

Tragéd i mim,
jsem dneska viným,
snad mám i něco z komiků,
já šaška hrál, když jsem se bál
finále tvých úniků.

Teď nesnáším vůni nedělí,
kdy ty jizvy čas mi vybělí,
ležím skrytý pod vébou
a mám před sebou
osamělost dlouhých nedělí,

ležím skrytý pod vébou
a mám před sebou
osamělost dlouhých nedělí,



A co dál

Stojíš před taláry,
cítíš se prázdný, starý,
nač by ti byl advokát.
Jeden ženin stačí,
on už to zaonačí,
abys pár nocí nemoh spát.
A co dál, a co dál, a co dál, a co dál.

Jménem republiky
stáváš se náhle nikým,
to nic má jméno odpůrce.
Tvá žena věčný bozer,
už večer schová v dóze
ten kroužek, co má na ruce.
A co dál, a co dál, a co dál, a co dál.

Bojíš se jedné věci,
až jednou po dvou deci
chytne tě noční volání.
A z lásky vyrušena
bývalá tvoje žena
s nadhledem se ti ubrání.
A co dál, a co dál, a co dál, a co dál.

"Prosím.
No to jsem já.
Že je pozdě? Chtěl jsem se jen zeptat jak se máš?
Já?
Jen ta tak. Uklidni se, já už nebudu volat,
tak se měj, ahoj."



Poznání

Tak jsem živý celý po pádech,
zas je ráno, ležím na zádech.
Když jsem letěl, mozek promítač,
mě zas pustil můj film, proč a nač.
Prý se tohle stává pilotům,
když jsou náhled zády k životům,
celý život v málo vteřinách,
mihne se jim, přitom zhasíná.

Zahlíd jsem se v klaunském úšklebku,
s Hamletem jsem sahal na lebku,
být či nebýt, plno nejistot,
dal jsem lebku zpátky na místo.

Tak jsem toužil, hledal, míjel cíl,
nosil v sobě šestý světadíl,
i lásce, i lásce, i lásce splácel víc než nutný díl.

Vstal jsem po všech tvrdých přistáních,
pocit štěrku vlez mi do dlaní,
zarost mi tam, tvrdší než je kost,
slušně tomu říkaj dospělost, proč.
Štěrk mi kazil zázrak hlazení,
tak jsem kůži dlaním vyměnil,
vím, co stojí kostým skákačů,
teď když spadnu aspoň nepláču.

Schoval jsem se v klaunském úšklebku,
bez Hamleta sahám na lebku,
být, či nebýt, návyk nejistot,
nevracím už lebku na místo.

Tak jsem toužil, hledal, míjel cíl,
nosil v sobě šestý světadíl,
i lásce, i lásce, i lásce splácel víc než nutný díl.

Ty mě znásobíš,
až přijde večer k nám,
zas mi vrátíš víru, sfoukneš poznání,
tak já zpátky
do své podoby zas vrátím se sám,
a budu věřit, že mě nezraníš.
Ty má lásko, příští lásko,
ty má lásko, příští lásko,
budu tvůj muž i tvůj syn,
když chceš, i tvůj stín.



Starej obličej za kytkama

Starej obličej za kytkama
s očima v modrý metalíze,
krásnej obličej za kytkama,
ve vráskách život, po životě žízeň.

Chodíval jistě za holkama
a mockrát sahal po životní knize,
starej obličej za kytkama,
oči jsou moudrý, vlasy bílá příze.

Dívá se z Vinohrad k Nuselskýmu mostu
hlava, co roste z muškátů,
ten člověk musel párkrát prohrát a že byl králem ostud,
tak snadno sčítal vejplatu.

Starej obličej za narcisem
s očima v modři oblohový,
možná že touží po dopise,
to na co myslí, ten zas ten nevysloví.

V hospodě míval stůl i píseň,
snad dvakrát válčil, možná kdoví,
krásnej obličej za narcisem,
oči má čistý, skoro jako nový.



Vím, že nevím nic

Vím, že nevím nic, s tím chodím do ulic,
s sebou v hlavě nosím pár lidských slavíků hvízdavých,
psům, co páni venčí, příběh vyprávím.

Rád život popíjím, sním krásnou árii,
k se přidá chór mých dávných slavíků plechových,
jednou ztichnou až ten příběh dopovím.

I když vím, že nevím, mám chuť dál se ptát,
v čem je krása prokletí,
na to příští den mi neodpoví
ten svůj příběh, který nevyslovím,
žiju rád.

Vím, jen že nevím nic, s tím chodím do ulic,
sebeč na trh nosím, k ránu hodně utrácím, kde se dá,
drobné spadlé na zem nikdy ze zásady nezvedám.

I když vím, že nevím, mám chuť dál se ptát,
v čem je krása prokletí,
na to příští den mi neodpoví
ten svůj příběh, který nevyslovím,
žiju rád.

Příští den nic nenapoví,
natož příběh, který nevyslovím,
příběh věčný, věčně nehotový,
žiju rád, žiju rád.

Ten můj příběh skrývá mnohý list,
ani nevím, kdo ho bude číst,
dokud zní mi v hlavě slavičí hvizd,
žiju rád.

Vím, že nevím nic,
vím, že nevím nic,
vím, že nevím nic,
vím, že nevím nic.








Petr Novák a skupina George & Beatoves, řídí Ladislav Klein
Ladislav Klein - klávesové nástroje, zpěv
Stanislav Staněk - kytara, zpěv
Adolf Seidl - kytara, zpěv
Karel Novák - basová kytara, zpěv
Hubert Täuber - bicí nástroje

Rudolf Hrušínský - Prolog

Aranžmá: Stanislav Staněk
Nahráno ve studiu Smetanova divadla v Praze, leden 1985
Spolupráce na realizaci: Ladislav Klein
Hudební režie: Jan Svatoš
Zvuková režie: Aleš Wimmer, Josef Celerin

Hudba: Petr Novák
Texty: Pavel Vrba

 


Kolotoč svět - Modlitba za lásku - Ve jménu lásky - Kráska a zvíře - Co je to láska
Sladké trápení - Ahoj, tvůj Petr - The Greatest hits - Zpověď - 12 NEJ - Memento
Live - Dávné sliby - Náhrobní kámen - Síň slávy - Klaunova zpověď